ZELENKA, Jan Dismas. Sub olea pacis et palma virtutis: melodrama de sancto Wenceslao (1723): partitura. Praha: Supraphon, 1987. Musica Antiqua Bohemica, II/12. K vydání připravil a průvodní studii napsal Vratislav Bělský.

 

Dílo Jana Dismase Zelenky (1679–1745) provázelo Vratislava Bělského po většinu jeho aktivního života.

Jan Dismas Zelenka, v současné době nejproslulejší český skladatel období pozdního baroka, působil více než tři desetiletí v Drážďanech jako člen dvorní kapely saského kurfiřta a polského krále Augusta I. Silného a později jeho syna Bedřicha II. Augusta. Vedle tvorby instrumentální zahrnuje jeho dílo množství skladeb z oblasti katolické chrámové hudby na latinské texty. Panovnický dvůr v protestantském Sasku byl totiž katolický, neboť August I. Silný musel coby polský král konvertovat ke katolické víře. Zelenka nadále udržoval kontakt se svou vlastí, především díky vazbám na jezuity z pražské klementinské koleje, kde předtím studoval na gymnáziu. Jezuité z Klementina jej také roku 1722 pověřili zkomponováním hudby ke školské hře nazvané Sub olea pacis et Palma Virtutis Conspicua Orbi Regia Bohemiae Corona (Pod olivou míru a palmou ctnosti před celým světem nádherně se skvoucí koruna Čech) na latinský text jezuity P. Matouše Zilla. Tato hra byla provedena dne 12. září 1723 při příležitosti návštěvy habsburského císaře Karla VI. a jeho manželky Alžběty Kristýny v Klementinu. Císař tehdy pobýval se svým dvorem v Praze a hra byla provedena týden po jeho slavnostní korunovaci na českého krále. Zelenkovu hudbu k této alegorické hře, oslavující české panovníky z habsburské dynastie jako právoplatné dědice a nástupce svatého knížete Václava, vydal Bělský roku 1987 ve vydavatelství Supraphon v rámci ediční řady Musica Antiqua Bohemica. Byl to Bělského nejrozsáhlejší editorský počin – nejen co se týká Zelenkových děl, ale nejrozsáhlejší vůbec. Zdaleka to však nebyl počin první. Bělský totiž vydával Zelenkova díla již od konce 60. let 20. století.

 

Dříve než se stal editorem Zelenkových skladeb, poznával Bělský jeho hudbu coby interpret. Provozoval ji spolu s brněnským souborem Collegium musicum brunense, působícím v letech 1947–1961 při Hudebněhistorickém oddělení tehdejšího Moravského muzea. Jednalo se tehdy téměř výhradně o hudbu instrumentální, neboť vokální hudba, komponovaná především na texty duchovního obsahu, nebyla pro tehdejší ateistický vládnoucí režim přijatelná.

Přesto se někdy podařilo zařadit do programů koncertů i skladby vokální. Již v červnu roku 1957 tak Bělský s tímto souborem a sopranistkou Bělou Sykovou-Dejmkovou interpretoval coby cembalista jednu ze sólových árií ze hry Sub olea pacis et palma virtutis ZWV 175. V květnu roku 1958 vystupoval soubor Collegium musicum brunense na festivalu Pražské jaro, kde vedle instrumentální tvorby dalších českých skladatelů doby baroka a klasicismu (Vejvanovského, Tůmy, Myslivečka a J. A. F. Míči) prezentoval také Zelenkovu skladbu Hipocondrie ZWV 187 roku 1723. V lednu roku 1959 provedl Bělský s týmž souborem v brněnském Besedním domě jednu ze Zelenkových triových sonát. Podle poznámky v tištěném programu se jednalo dokonce o první provedení. O kterou ze Zelenkových triových sonát se jednalo, zde však není uvedeno.

Roku 1961 se soubor Collegium musicum brunense sice rozdělil na dvě hudební tělesa, Komorní orchestr Bohuslava Martinů a ansámbl Čeští komorní sólisté, spolupráci s Bělským však členové obou těchto těles nepřerušili. V prosinci roku 1983, tedy v době, kdy Bělský připravoval edici hudby ke hře Sub olea pacis et palma virtutis, provedl tuto hudbu spolu se členy Komorního orchestru Bohuslava Martinů a Brněnského akademického sboru. Stalo se tak na dvou koncertech pořádaných Kruhem přátel hudby, v rámci koncertního cyklu nazvaného „Od gotiky po Smetanu“. Sám Bělský doprovázel při tomto provedení na cembalo. Na jaře následujícího roku byla hudba ke školské hře provedena (rovněž ve zkrácené verzi) na festivalu Pražské jaro. Účinkoval opět Komorní orchestr Bohuslava Martinů a jako vokální těleso tentokrát Pražský filharmonický sbor.