QUANTZ, Johann Joachim. Pokus o návod jak hrát na příčnou flétnu. Praha: Supraphon, 1990. Titulní list Bělského překladu.

 

Vratislav Bělský přispěl svými překlady hudebních traktátů druhé poloviny 18. století k hlubšímu porozumění poučené interpretaci tzv. staré hudby. Tyto jeho počiny měly zásadní význam, neboť se jednalo o jejich první úplné zprostředkování v českém jazyce. Tematicky si vybíral okruhy týkající se výuky hry na hudební nástroje a otázky interpretační. Soustředil se především na německou jazykovou oblast. Tady reflektoval jednak tzv. berlínský okruh, který představují členové kapely pruského krále Friedricha II. Johann Joachim Quantz a Carl Philipp Emanuel Bach, z okruhu jihoněmeckých autorů je to Leopold Mozart. Francouzské hudební teoretiky zastupuje Georg Muffat. Přestože jsou díla jednotlivých autorů zaměřena na konkrétní nástroj (flétna, klavír, housle), případně hudební formu (balet), podávají všeobecný přehled o dobové interpretační praxi. Jinými slovy nástroj je vřazen do celkového kontextu dobové hudební kultury. Pro porozumění konkrétnímu dílu doplnil Bělský překlady (vyjma Muffata) komentářem, který je jakýmsi úvodem do problematiky díla.

Prvním z uvedených překladů, který vyšel roku 1990, je proslulý Pokus o návod jak hrát na příčnou flétnu od flétnisty a skladatele Johanna Joachima Quantze (1697–1773). Spis vyšel poprvé v Berlíně roku 1752. Další vydání spadají do let 1780 a 1789, a to v nezměněné podobě. Současně s prvním vydáním vyšel překlad do francouzštiny, následovaly holandština (1754) a angličtina (1779).

Bělského překlad je prvním úplným překladem do češtiny – do jeho vydání bylo česky publikováno pouze několik citátů z Quantzova traktátu. Snaha zachovat věrnost originálu se projevuje též po stránce formální. Je zachována nejen původní forma, ale též typografická úprava. Kniha je založena na stejném dělení kapitol na paragrafy. Quantzem zdůrazněná slova jsou vytištěna proloženě. Čtenáři se tak nabízí případná možnost srovnání překladu s originálem. Jako pomocný zdroj uvádí Bělský anglický překlad Edwarda R. Reillyho: Essay of a Method for playing The Transverse Flute, London, Faber & Faber, 1966. Na něm oceňuje mj. bohatý poznámkový aparát založený na podrobném studiu pramenů a literatury, stejně jako porovnávání německého a francouzského textu.

Český překlad je doplněn rozsáhlejší analýzou pod názvem Slovo k překladu (s. 285–288), poznámkovým aparátem, do něhož jsou zahrnuty i původní Quantzovy poznámky (s. 251–281) a aktuálním seznamem pramenů a literatury (s. 282–284). Součástí jsou původní notové příklady, vytvořené na základě originálních tabulek číslovaných I – XXIV. Ty jsou umístěny v samostatném sešitku. Do knihy je vřazen též Quantzův portrét a originální titul z prvního vydání v roce 1752 včetně orientačního českého překladu:

Johann Joachim Quantzens Königl. Preusischen Kammermusicus, Versuch einer Anweisung die Flöte traversiere zu spielen; mit verschiedenen, zur Beförderung des guten Geschmackes in der praktischen Musik dienlichen Anmerkungen hegleitet, und mit Exempeln erläutet. Nebst XXIV Kupfertafeln. Berlin, bey Johann Friedrich Voss. 1752.
Johanna Joachima Quantze král. pruského komorního hudebníka Pokus o návod jak hrát na příčnou flétnu opatřený různými poznámkami sloužícími ke zvelebení dobrého vkusu v praktické hudbě a objasněný příklady. S XXIV mědirytinovými tabulkami.

 

V rámci věrnosti originálu se překladatel snaží zachovat i původní styl. K tomu poznamenává následující:

Quantzova řeč i sloh jsou typické pro naučné dílo z doby prvního vydání díla. Pro moderní měřítka je tento sloh mnohdy příliš květnatý a mnohomluvný a často si libuje v dlouhých souvětích. V překladu se co nejvíce přidržuji předlohy a pouze příliš dlouhá, složitá a nesnadno pochopitelná souvětí rozděluji do kratších celků. (s. 286)

QUANTZ, Johann Joachim. Pokus o návod jak hrát na příčnou flétnu. Portrét Johanna Joachima Quantze uveřejněný v překladu knihy.

 

Velký význam pro českého čtenáře má Bělského analytické Slovo k překladu, v němž jsou objasněny základní principy dobové interpretace i celkový kontext díla. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že v roce 1990, kdy překlad vyšel, byla u nás tzv. poučená interpretace (Aufführungspraxis) ještě v plenkách. A co více, mnozí pedagogové hudebních škol, zejména konzervatoří, se na ni dívali s despektem. Vzhledem k tomu, že Bělského traktáty mají sloužit především studentům – interpretům, pomáhaly překonávat překážky, jež byly kladeny do cesty snahám o skutečné porozumění hudbě nejen 18. století.

V úvodu své studie zdůrazňuje Bělský dobový význam Quantzova spisu, který podle něj zaujímá přední místo mezi nástrojovými školami druhé poloviny 18. století. To odůvodňuje srovnáním s dalšími školami Carla Philippa Emanuela Bacha a Leopolda Mozarta:

Pohledem na celou problematiku hudební interpretace a soudem o hudbě své doby je prvou závažnou prací tohoto druhu. Obdobné práce C. Ph. E. Bacha, L. Mozarta a dalších Quantze sice v mnohém doplňují nebo objasňují, celkovou šíří rozhledu jej však nepředstihují. (s. 285)

 

Dále jsou vyzdviženy Quantzovy hudební zkušenosti, kterých nabyl v kapelách v Drážďanech a Berlíně, stejně jako během cest po Itálii, Francii a Anglii. Mezi důležité podněty patřila také výměna názorů s drážďanským koncertním mistrem Pisendelem.

Univerzalitu flétnové školy dokládá Bělský statisticky zjištěním, že v rámci 334 stran originálu je pouhých čtyřicet věnováno flétně. Podstatnou část knihy tvoří otázky hudebního stylu, pedagogiky, provozovací praxe, estetiky skladebného procesu, hudební kritiky; všímá si též otázek sociálních a jiných. Tyto aspekty shrnuje Bělský konstatováním, že „univerzálností pohledu a šíří látky je Quantz prvořadým pramenem pro studium stavu hudby a hudební interpretace v prvé polovině 18. století a je nesporně jedním z hlavních zdrojů poučení i pro dnešního hudebníka“ (s. 285).

Velkou pozornost věnuje Bělský Quantzově terminologii. Vede ho k tomu úsilí o co nejpřesnější pochopení užitých termínů, které mohou mít různý význam, což zdůvodňuje slovy: „V originálním textu je řada často se opakujících výrazů, jejichž význam se může případ od případu měnit. Nejdůležitější z nich připomínám v poznámkách“ (s. 286). Z konkrétních příkladů uvádí: širší obecné významy opozit Adagio – Allegro a forte – piano; řadu odlišných významů pojmu Musik, jenž v Quantzově době mohl znamenat hudební skladbu, koncert, soubor, orchestr, ale taky hudebníky tvořící šlechtickou kapelu – pro správné porozumění slovu je nutný kontext –, nebo slova Wissenschaft. Dále jsou to pojmy, jejichž dobový význam byl odlišný od dnešního chápání: koncertantní (Hauptstimme) – ripienový, melancholie – melancholický (Traurigkeit – traurig), melodie (Gesang), přízvučná – nepřízvučná (Niederschlag – Aufschlag), sólo, unisono, Geschmack. U definice vztahu tónů (Proportion der Töne) se dozvídáme, že Quantz byl nekompromisním zastáncem netemperovaného ladění.

Nejsou opomenuty ani hlavní estetické pojmy hudby baroka a klasicismu, jako jsou vášně (Leidenschaften) a afekty (Affekten). Bělský k nim poznamenává:

Pro moderního čtenáře „Pokusu“ je jedním z nejobtížnějších problémů pochopit citové ovzduší autora a jeho doby. Tato obtíž má řadu příčin. Výrazy naznačující city se dosti liší od výrazů používaných dnes a v mnoha případech není jejich hudební obsah takový, jaký by většina čtenářů očekávala. Quantz a jeho současníci, místo aby mluvili o náladě, citovém obsahu nebo charakteru skladby, mluví o jejích vášních nebo afektech. Tyto termíny se používaly střídavě. Hlavní vášně nebo afekty připomínané u Quantze jsou veselí, melancholie, smělost, lichocení a majestátnost. Při posuzování jejich hudebního významu je třeba vzít v úvahu vládnoucí postavení italské opery ve většině zemí. Mnoho čistě instrumentální hudby má citový základ přejatý z opery, v níž byly tyto vášně charakterizovány mnohem jasněji. Proti dnešním představám se Quantzova „majestátnost a živost“ vzájemně nevylučují. Lichotnost nemá v hudbě etický nebo morální podtext a všeobecně se vztahuje k tomu, co laská a těší smysly. (s. 287–288)

 

Bělský zasazuje spis do dobového kontextu. Konstatuje, že vlastně vzniká v přelomovém období, a to „v době, kdy popisovaná praxe již vyvrcholila nebo začala upadat“ (s. 288). Z toho vyplývá, že Quantz reflektuje především dosavadní vývoj hudebního myšlení. Takto jsou koncipovány mnohé další hudební traktáty, uveďme alespoň slavný Gradus ad Parnassum Johanna Josepha Fuxe (1725). Podnětně působí upozornění na rozmanitost epochy, kdy Quantzův Pokus o návod vznikal. Přes veškerou svoji univerzálnost nemůže sloužit jako jediný možný návod na interpretaci tehdejší evropské hudby. Bělský to konkretizuje následovně:

Tak jako hudební praxe Quantzovy doby zrcadlila rozdílnost národních stylů, především italského a francouzského, je i tato kniha z velké části odrazem stavu hudby v Drážďanech a v Berlíně přibližně v letech 1725 – 1750. Jeho výroky a požadavky nelze tedy povýšit na absolutní pravidla veškeré hudby první poloviny 18. století. Jako celek však nabízí Quantz dnešnímu hudebníkovi nesmírně cenné a podnětné autentické zprávy. (s. 288)

 

Zvláštní pozornost Bělského překladu zaslouží Poznámky (s. 251–281). Quantzova německá a francouzská terminologie je nejen přeložena, ale též důkladně objasněna. Četné odkazy na dobové traktáty, školy a další literaturu svědčí o širokém rozhledu Bělského i o jeho znalosti dobových teorií. Vloženy jsou doplňující komentáře, které osvětlují vybraná místa v původním textu. Objevují se bližší informace o osobnostech, na něž odkazuje Quantz; často jsou jednotlivci identifikováni, neboť Quantzovy odkazy jsou jenom obecné. Překladatel odůvodňuje své stylistické zásahy do textu, např. rozdělení delšího souvětí do kratších vět nebo doplnění závorek. Upozorňuje rovněž na drobné tiskařské omyly, případně nepřesné tituly uváděné Quantzem. Překlad zásadního Quantzova spisu tak získává nejen informativní, ale též kritický rozměr.

Vítané jsou doplňující grafy, např. nákres zasedacího pořádku drážďanského orchestru (s. 269) ke kapitole XVII., oddíl 1, O vlastnostech vedoucího orchestru, § 13.

QUANTZ, Johann Joachim. Pokus o návod jak hrát na příčnou flétnu. Bělského doplňující nákres zasedacího pořádku drážďanského orchestru v maximálním obsazení.