František Ignác Antonín Tůma
Dalším skladatelem českého původu 18. století, jemuž Vratislav Bělský věnoval soustavnou ediční, badatelskou a interpretační aktivitu, byl vedle Jana Dismase Zelenky František Ignác Antonín Tůma (1704–1774), jenž patřil kolem poloviny 18. století k nejrespektovanějším hudebníkům tehdejší Vídně, především na poli chrámové hudby. Zvláště oceňováno bylo jeho kontrapunktické umění, v němž byl pokračovatelem svého učitele, dvorního kapelníka Johanna Josefa Fuxe.
Bělský připravil na základě vídeňských, drážďanských, berlínských i moravských pramenů edice řady Tůmových instrumentálních skladeb, které pak byly vydány ve dvou svazcích edice Musica Antiqua Bohemica – Composizioni per orchestra (1965) a Composizioni strumentali (1967). Tyto dva soubory, představující Tůmovu instrumentální tvorbu v celé její žánrové pestrosti, byly činem mimořádného významu. Z Tůmova odkazu bylo totiž do té doby k dispozici prostřednictvím novodobých edic jen nemnoho děl či jejich částí. Bělský představil ve svých edicích celkem 23 Tůmových skladeb různého druhu (sonáty, sinfonie, partity) pro různé sestavy smyčcových nástrojů.
Řada Tůmových skladeb edičně zpracovaných Vratislavem Bělským byla interpretována také soubory Collegium musicum brunense a jeho nástupcem Českými komorními sólisty, jichž byl Bělský členem.
Vůbec prvním Tůmovým dílem, které zaznělo na koncertě Collegia musica brunense, byla skladba duchovní – sopránová árie Auditui, meo dabis gaudium z jednoho z jeho zhudebnění žalmu č. 50 Miserere na koncertě 9. března 1957. Následujícího roku na koncertech 19. a 22. února 1958 soubor provedl tuto část znovu se dvěma sborovými větami (Miserere a Sacrificium) z téhož díla. Sólistkou byla vždy Běla Syková-Dejmková, komorní sbor řídil Vladimír Telec.
V průběhu let byly na koncertech provedeny skladby instrumentální – Partita d moll, Partita a moll a Sinfonia a moll. Všechny byly mnohokrát reprízovány.