Collegium musicum brunense
Plakát 1. abonentního koncertu souboru Collegium musicum brunense 16. října 1957 v Besedním domě. Archiv Věry Mikuláškové (z pozůstalosti Vratislava Bělského).
Významnou kapitolou v interpretační činnosti Vratislava Bělského bylo jeho působení v souboru Collegium musicum brunense, později vystupujícím pod názvem Čeští komorní sólisté.
Tento soubor navazoval na tradici Collegia musica, jež založil Vladimír Helfert se studenty hudebněvědného semináře na Masarykově univerzitě. Po druhé světové válce soubor již pod názvem Collegium musicum brunense působil pod křídly hudebněhistorického oddělení Moravského muzea. Vůdčí osobností souboru byl muzikolog, dlouholetý spolupracovník muzea a vynikající praktický hudebník a pedagog Jaroslav Pohanka. Jeho členy byli vedle univerzitních studentů také posluchači brněnské konzervatoře. První koncert obnoveného Collegia se konal v létě roku 1947. Prvními členy byla vedle Vratislava Bělského čtveřice studentů konzervatoře, kteří v téže době založili později světově proslulé Janáčkovo kvarteto: houslisté Jiří Trávníček a Miroslav Matyáš, violista Jiří Kratochvíl a violoncellista Karel Krafka. Akce souboru zahrnovaly nejen samotná hudební vystoupení, ale doplňovaly je také přednášky. Na organizaci se s Pohankou podíleli především muzikologové Jan Racek a Theodora Straková. Od roku 1957 soubor pořádal vlastní řadu abonentních koncertů, konaných zpravidla v Janáčkově muzeu, který byl součástí prostor Hudebněhistorického oddělení Moravského muzea, nebo v Besedním domě. Soubor také nahrával pro rozhlas a postupně pravidelně účinkoval i mimo Brno.
Počátkem 60. let prošel soubor transformací. V roce 1961 se ze souboru vydělili starší členové a začali vystupovat jako Komorní orchestr Bohuslava Martinů pod uměleckým vedením primária Janáčkova kvarteta Jiřího Trávníčka. Zbývající členové, včetně Vratislava Bělského, nadále vystupovali jako Collegium musicum brunense. V roce 1963 tuto část původního souboru přetransformoval Miroslav Matyáš do podoby komorního orchestru Čeští komorní sólisté, který se stal jedním ze souborů Státní filharmonie Brno. Vratislav Bělský se souborem pravidelně vystupoval až do konce své koncertní činnosti. Příležitostně spolupracoval i s Komorním orchestrem Bohuslava Martinů.
Collegium musicum brunense interpretovalo hlavně hudbu starších období, především 17. a 18. století. Jeho repertoár se snažil představit publiku hudbu této epochy v co největší šíři. Soubor přitom objevoval také neznámé skladby z archivních pramenů, mimo jiné přímo z fondu Moravského muzea. Činnost souboru tak byla prostorem pro realizaci celoživotního úsilí Vratislava Bělského i Jaroslava Pohanky o propojení hudebně badatelské práce a koncertního života.
V souboru působili přední mladí brněnští instrumentalisté. Vedoucí osobností mezi hráči byl houslista Miroslav Matyáš, sekundista Janáčkova kvarteta. K dalším výrazným, dlouholetým členům se řadili flétnisté Arnošt Bourek a Radomír Pivoda, violisté Jiří Beneš a Josef Přibáň, violoncellisté Josef Moučka a Vratislav Lukáš, klavíristka Božena Kalábová-Němcová a mnozí další.
Řada významných interpretů domácích i zahraničních se souborem hostovala v úloze sólistů, např. švédský flétnista Håkan Edlén, houslistka Nora Grumlíková, violoncellista František Kopečný, hráč na violu d’amour František Slavík, trumpetista Emil Drápela, hobojista František Hanták, fagotista František Svoboda, harfistka Milena Šperlová.
Vratislav Bělský hrával v souboru na cembalo part continua, často se ujímal také sólových partů v cembalových a varhanních koncertech. Současně se podílel na přípravě repertoáru pro ansámbl.
Soubor uváděl na svých koncertech vedle tvorby tehdy všeobecně známých skladatelů evropského baroka a klasicismu – např. Henryho Purcella, Antonia Vivaldiho, Johanna Sebastiana Bacha a jeho synů, Georga Philippa Telemanna, Josepha Haydna či Wolfganga Amadea Mozarta, hudbu autorů méně známých, např. Francesca Veraciniho, Jeana Marie Leclaira, Floriana Leopolda Gassmanna, a především skladby tvůrců spjatých s českými zeměmi, jejichž díla často nebyla předtím příliš známa. Soubor prováděl mimo jiné díla Pavla Josefa Vejvanovského, Jana Václava Stamice, Bohuslava Matěje Černohorského, Jana Dismase Zelenky, Františka Xavera Brixiho, Františka Ignáce Antonína Tůmy, bratří Bendů a Kohoutů, Jana Křtitele Vaňhala, Valentina Čejky, Josefa Myslivečka, Františka Xavera Duška.
Ansámbl interpretoval komorní skladby různého obsazení a vystupoval také jako komorní orchestr. K orchestrálním koncertům byli mnohdy přizváni hostující dirigenti, nejčastěji Jiří Hanousek.
Ten dirigoval také úvodní koncert první samostatné abonentní řady souboru v roce 1957. Zazněly na něm skladby Purcella, Vivaldiho, Händela a Bacha. Sólový part Vivaldiho Koncertu pro violu d’amour přednesl významný popularizátor hry na tento nástroj u nás František Slavík (1911–1999). Slavík se hudbě věnoval vedle své profesní dráhy inženýra – odborníka na stavbu keramických pecí, vystudoval ovšem rovněž hru na housle na brněnské konzervatoři u Rudolfa Reissiga, od nějž jako jediný z jeho žáků převzal zájem o violu d’amour. Reissig byl průkopníkem novodobé hry na tento nástroj v českých zemích a zřejmě inspiroval Leoše Janáčka k využití violy d‘amour v některých jeho operách i v původní verzi druhého smyčcového kvartetu Listy důvěrné.
Collegium musicum brunense se nevyhýbalo ani interpretaci hudby vokální. Na jeho koncertech zazněly světské kantáty Alessandra Scarlattiho, J. S. Bacha, G. F. Händela, J. P. Rameaua, ukázky z duchovních děl B. M. Černohorského, F. X. Brixiho a F. I. A. Tůmy a pastorální hudba českých autorů 17. a 18. století, operní a koncertní árie Josefa Myslivečka a Leopolda Koželuha.
Pravidelnou vokální sólistkou na koncertech Collegia byla sopranistka Běla Syková-Dejmková. Na některých koncertech vystupoval také komorní sbor, který řídil muzikolog a sbormistr Vladimír Telec, tehdy pracovník hudebního oddělení Univerzitní (dnešní Moravské zemské) knihovny a dlouholetý člen a jednatel Akademického pěveckého sdružení Moravan.
Velkorysým vokálním projektem souboru bylo nastudování intermezz z opery kapelníka hraběte Questenberka v Jaroměřicích nad Rokytnou Františka Antonína Míči (tehdy ještě uváděného pod chybným jménem František Václav Míča) L'origine di Jaromeriz in Moravia (O původu Jaroměřic) spolu s ukázkami z opery Josefa Myslivečka Montezuma na abonentním koncertě 11. prosince 1957 v Besedním domě. Zpívali sopranistky Cecilíe Strádalová a Běla Syková-Dejmková, tenorista Jaroslav Ulrych a basista Václav Halíř. Rozšířené těleso vystupující pod názvem Brněnský komorní orchestr řídil Jiří Hanousek.
Přestože byl soubor původně zaměřen na hudbu barokní a klasicistní, byl jeho repertoár postupně ozšiřován o díla 19. a 20. století a o hudbu soudobou. Po boku děl starých mistrů zazněly na přelomu 50. a 60. let Dvořákovy skladby Nokturno H dur, op. 40 (na koncertě 5. listopadu 1959) a Serenáda E dur, op. 22 (12. května 1960 na Brněnském hudebním máji), Sukova Serenáda Es dur, op. 5 (5. listopadu 1959), Janáčkova Suita pro smyčcový orchestr (20. ledna 1960 a 28. května 1960), Tři ritornely pro soprán a violu d’amore Jana Nováka (17. a 20. února 1960), Divertimento (Serenáda č. 4) Bohuslava Martinů (12. května 1960 na Brněnském hudebním máji a 28. května 1961 na Pražském jaru) a Letní pastorále Arthura Honeggera (28. května 1961 na Pražském jaru). Ve světové premiéře soubor provedl Elegii na paměť Bohuslava Martinů mladého brněnského skladatele Václava Řeháka (20. ledna 1960) a Trio pro flétnu, housle a violoncello Jindřicha Felda (26. prosince 1965). Sám Bělský hrál na vánočním koncertě Collegia 26. prosince 1965 Vigilii pro varhany Bohuslava Martinů.
Výjimečný byl koncert Collegia musica brunense uspořádaný Klubem svazu československých skladatelů v rámci cyklu Hudebních střed 9. dubna 1958 v Besedním domě, který byl výhradně věnován nejnovější hudbě. Díla Viléma Petrželky, Gustava Křivinky, Paula Hindemitha, Johna Irelanda a Arthura Honeggera dirigoval Jiří Hanousek, sólistou v Křivinkově Concertu grossu byl klavírista Vlastimil Lejsek.
Vratislav Bělský a soubor Collegium musicum brunense byli v průběhu 50. a 60. let častými hosty také na komorních koncertech v Univerzitní (dnešní Moravské zemské) knihovně v Brně. Tradici těchto koncertu založil v roce 1954 tehdejší vedoucí hudebního oddělení knihovny, muzikolog a hudební skladatel Zdeněk Zouhar. Tyto koncerty představovaly v první polovině 50. let 20. století, tedy v době před založením Státní filharmonie Brno (1957) a před vznikem Kruhu přátel hudby (1958), jednu z průkopnických snah o ustavení pravidelného institucionalizovaného koncertního života v Brně.
Poprvé vystoupilo Collegium musicum brunense ve studovně Univerzitní knihovny v obsazení komorního orchestru s Vratislavem Bělským u cembala 23. března 1957 s orchestrálními skladbami Josefa Myslivečka a Jana Václava Stamice. Koncert byl závěrečným ze série koncertů, jež věnovalo Collegium připomínce 220. výročí Myslivečkova a 200. výročí Stamicova narození. Předchozí dva obsazením komornější koncerty se konaly ve dvoraně Janáčkova muzea v budově bývalé varhanické školy. Na koncertě v univerzitní knihovně zpívala árii z Myslivečkova oratoria Il Tobia sopranistka Běla Syková-Dejmková, častá účinkující komorních koncertů v Univerzitní knihovně. Bělský hrál sólový part v Myslivečkově Cembalovém koncertu F dur.
O necelý rok později, 26. ledna 1958, vystoupil Vratislav Bělský na dalším koncertě v Univerzitní knihovně, který byl zcela věnován repertoáru pro violu. Bělský za cembalo doprovodil spolu s Kvartetem Richarda Ziky sólistu Richarda Kozderku ve Violovém koncertu G dur Georga Philippa Telemanna.
Znovu účinkoval Bělský v rámci komorních koncertů v Univerzitní knihovně jako doprovazeč houslisty Miroslava Matyáše na Večeru předklasických sonát 11. prosince 1965. Matyáš byl zakládajícím členem Janáčkova kvarteta, dlouholetým předním členem Státní filharmonie Brno a zakladatelem a uměleckým vedoucím Českých komorních sólistů, pokračovatele souboru Collegium musicum brunense. Bělský v tomto ansámblu působil od jeho založení jako cembalista. Na Večeru předklasických sonát Matyáš s Bělským provedli skladby Františka Bendy, Arcangela Corelliho a Georga Friedricha Händela. Bělský sám přednesl na cembalo Myslivečkovu Sonátu D dur a čtyři Händelovy fughetty.