BĚLSKÝ, Vratislav. Cembalo: Nástroj a jeho literatura. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2002. Obálka knihy.

 

Cembalo je dalším z nástrojů, jemuž se Vratislav Bělský věnoval jako interpret i pedagog. Průkopnický význam měl pro tento nástroj na brněnské konzervatoři, kde jeho zásluhou bylo cembalo zavedeno nejprve jako nepovinný, později obligátní předmět pro klavíristy a varhaníky. Bez tohoto přínosu by se cembalo nemohlo později stát, díky Bělského následovníkům, nástrojem hlavního oboru. Spis Cembalo: nástroj a jeho literatura vyšel dvakrát: poprvé roku 1993 (bez uvedení místa a nakladatele), podruhé v roce 2002 péčí JAMU.

Koncepci spisu a význam nástroje v dějinách formuluje Bělský ve stručném Úvodu (s. 7). Cembalo vnímá z hlediska historického vývoje poukazem na jeho blízkost s varhanami. Poukazuje na skutečnost, že až do poloviny 18. století cembalisté a varhaníci byli jedna a táž osoba. V minulosti také docházelo ke kombinaci obou nástrojů, např. v podobě claviorgana, clavicembala nebo cembala (klavichordu) s pedálem. Má to vliv i na dnešní volbu nástroje, neboť, jak píše Bělský, „nejstarší památky hudby pro klávesové nástroje nelze od sebe přesně oddělit. K odlišování dochází v podstatě teprve v průběhu 16. a zejména 17. století, kdy vznikají první samostatné formy hudby pro klávesové nástroje“ (s. 7).

Konec vývoje cembala klade Bělský do poloviny 18. století v souvislosti s nástupem nového slohu. Ten se nesl mj. ve znamení nových dynamických možností kladívkového klavíru, který vytlačil zvukově slabší cembalo. Definitivní obrat nastal podle Bělského v tvorbě Wolfganga Amadea Mozarta. Renesance nástroje se pak datuje od konce 19. století.

Spis má podle svého autora převážně historické zaměření. Neopomíjí však ani novodobé kompozice pro cembalo, věnuje se domácímu uměleckému školství, kde se cembalo začíná vyučovat od počátku sedmdesátých let 20. století, a dokumentuje současný trend stavitelů novodobých kopií historických nástrojů.

BĚLSKÝ, Vratislav. Cembalo: Nástroj a jeho literatura. Schéma hrací mechaniky.

 

První kapitola se věnuje nástroji z různých hledisek. Tématem je terminologie, konstrukce cembala, jeho historický a zvukový vývoj, otázka rozsahu nástrojů včetně vývoje klávesnice a požadavků některých skladatelů na rozsah: Domenico Scarlatti, Georg Friedrich Händel, François Couperin, Jean Philippe Rameau aj. Následující kapitola podává přehled hudebních forem renesance a baroka. Ty jsou děleny, podobně jako v později vydané Hudbě baroka (2009, 2010), na formy imitační, rapsodické, variační, taneční hudbu, barokní sonátu a francouzskou ouverturu.

Následuje nejrozsáhlejší oddíl knihy pod názvem Vývoj cembalové literatury od počátku do druhé poloviny 18. století (s. 22–73). Autor jej dělí na období 16. století, 16. – 17. století a století 18. V rámci těchto period se více či méně soustředí na jednotlivé oblasti, jako jsou Anglie, Francie, Polsko, Itálie, Německo (jižní, severní, střední), Španělsko. Uvádí přehled skladatelů, z nichž vybraným věnuje více místa: největší prostor zabírá portrét cembalové tvorby Johanna Sebastiana Bacha, včetně hlubší analýzy jednotlivých skladeb (s. 60–71).

Stručná, leč důležitá je kapitola Renesance cembala kolem roku 1900 (s. 74–75). Vedle obnovené výroby nástroje uvádí umělce, kteří zaplnili dlouhé vakuum 19. století, kdy tento nástroj vymizel z hudebního života. Ke skladatelům hudby pro cembalo, jako byli Ferruccio Busoni, Manuel de Falla, Francis Poulenc aj., doplňuje skladatele české počínaje Bohuslavem Martinů. Tento přehled je doveden až do doby ukončení práce na skriptech: výčet jmen svědčí o rostoucím zájmu o nástroj.

BĚLSKÝ, Vratislav. Cembalo: Nástroj a jeho literatura. Schéma sloupku cembala.

 

V závěrečném shrnutí (s. 76) upozorňuje Bělský na nelehký úkol současných skladatelů, kteří tvoří pro cembalo. Zatímco totiž staří mistři na cembale vyrostli, dnešní skladatelé jsou ovlivněni zvukem klavíru. Máme sice mnoho vyškolených hráčů, avšak neexistuje „žádný hluboce zasvěcený autor cembalové hudby“. Tento poznatek zakončuje autor následujícím doporučením:

Autor těchto textů proto cítí, že je vhodné uzavřít tuto práci odkazem na hlubší ponor do historie, který je vlastní doménou cembalové tvorby ukončené vpádem kladívkového klavíru kolem roku 1750. Bohatství a rozsah historické tvorby dostatečně dokumentují, podle jeho přesvědčení, přecházející kapitoly. (s. 76)