C. P. E. Bach: Úvaha o správném způsobu hry na klavír
BACH, Carl Philipp Emanuel. Úvaha o správném způsobu hry na klavír: Díl první a druhý. Brno: Paido, 2002. Edice pedagogické literatury. Titulní list Bělského překladu 1. a 2. dílu.
Druhým berlínským hudebníkem, k němuž obrátil Bělský svou pozornost, je Carl Philipp Emanuel Bach (1714–1788). Jeho dvojdílná Úvaha o správném způsobu hry na klavír (Versuch über die wahre Art das Clavier zu Spielen) vyšla v Berlíně v letech 1753 (1. díl) a 1762 (2. díl). Traktát byl poté dvakrát doplněn o další notové příklady, a to v letech 1787 a 1797. Bělský dokončil překlad roku 1988 k dvoustému výročí Bachova úmrtí, vydání se však posunulo až do roku 2002.
Podobně jako v případě Quantzova Návodu se jedná o první úplný překlad tohoto traktátu do češtiny. Autor tu z původních vydání a doplňků vytváří jednotný celek, v němž Bachovy dodatky a poznámky pod čarou včlenil přímo do textu. Opírá se o dva základní zdroje:
Primárním je faksimile prvního vydání obou dílů doplněná o notové doplňky z let 1787 a 1797, kterou vydal Lothar Hoffmann-Erbrecht roku 1958 v lipském nakladatelství Breitkopf & Härtel pod titulem Carl Philipp Emanuel Bach: Versuch über die wahre Art, das Clavier zu spielen: Erster und zweiter Teil. Poznámkový aparát se částečně opírá o anglický překlad Williama J. Mitchela: Essay on the true art of playing keyboard instruments. New York: W. W. Norton & Company, inc., 1949.
V předmluvě k edici (Slovo překladatele, s. I–IV) zmiňuje Bělský některé zásady a problémy tohoto překladu. Na rozdíl od Quantze jsou pro Bacha typické stručné a exaktní formulace. Jim bylo nutno přizpůsobit styl překladu. Opět se objevují nesnáze terminologické. Bach totiž pro popis a pojmenování ozdob vytvořil vlastní termíny, pro něž neexistuje odpovídající český ekvivalent: proto bylo někdy nutné vytvořit opisné výrazy, které zároveň naznačují i způsob provedení. Kvůli lepšímu porozumění volí překladatel pro původní německou terminologii běžně užívané italské výrazy; originální znění je umístěno v poznámkovém aparátu.
Dílo je též zjednodušeno po stránce formální. Oba díly jsou spojeny v jeden celek, takže dochází k plynulé návaznosti v číslování kapitol. Ve druhém dílu jsou pak některé kapitoly slučovány a přejmenovány podle tematiky (Bachovo původní číslování je vyznačeno římskými číslicemi). Z toho vyplývá, že Bělský volí u Bacha jiný přístup než v případě Quantzova Návodu, kde pietně respektuje původní formu.
K redukci došlo v počtu notových příkladů. Důvody byly ekonomické (příliš velká cena publikace) i praktické (neúměrná délka). Proto Bělský nezařadil skladby, které jsou jinak dostupné v běžných vydáních: tak třeba součástí prvního dílu bylo 18 skladeb seřazených do šesti sonát (Achtzehn Probestücke in sechs Sonaten); do edice 1787 bylo doplněno šest krátkých skladeb pod titulem 6 Sonatine nuove. Odkazy na příslušné kompozice jsou uvedeny v poznámkovém aparátu.
V úvodním Slovu překladatele (s. I–IV) se Bělský věnuje, kromě edičních informací, období vzniku Úvahy a jejímu autorovi. Přináší tak opět cenné informace, které byly pro mnohé studenty ve své době novinkou. Formuluje tu také další shody, ale též rozdíly v Quantzově a Bachově pojetí hudebního umění. Oba tvořili na rozhraní dvou epoch, respektive v situaci doznívání barokního slohu. Zatímco však Quantz vytvořil svůj traktát z pozice sólisty, Bach přistupuje k nástroji z pozice „doprovazeče“. Oba podávají cenné svědectví o hudební praxi poloviny 18. století. Bach i Quantz kladou důraz na jemnost přednesu. Základní pojmy jejich estetiky jsou vkus a styl: ty se týkají všech složek hudební kompozice.
U Bachova klavírního umění analyzuje Bělský vedle stylu také podněty, které ho ovlivnily. Mimořádně důležitá byla již otcova škola v Lipsku. Na ni navázala vlastní praxe doprovazeče, která vyvrcholila mnohaletým působením (1740–1767) v pozici komorního cembalisty v kapele pruského krále Friedricha II. V Berlíně se Bach stýkal s předními osobnostmi tamějšího hudebního života. Patřili mezi ně bratři Graunové (Carl Heinrich a Johann Gottlieb), Johann Joachim Quantz, bratři Bendové (František a Jiří Antonín), Johann Friedrich Agricola, Friedrich Wilhelm Marpurg aj. Vedle hudebníků udržoval kontakty také se spisovateli, básníky a výtvarnými umělci.
Podněty některých berlínských hudebníků se odrážejí též v Úvaze. Mají často polemický charakter, neboť Bach uvádí především ty, s nimiž nesouhlasil. Jen pro zajímavost, nejvíce rozporů měl s Quantzem.
Při hodnocení Bachovy tvorby konstatuje Bělský, že její velkou část tvoří – podobně jako u otce Johanna Sebastiana – instruktivní literatura. Skladby jsou tak určeny především pro amatérské milovníky hudby. Bach si byl dobře vědom (stejně jako jeho otec) tehdejších nedostatků ve výuce hry na klávesový nástroj. Bachovu snahu o využití všech možností nástroje srovnává Bělský nejen s Couperinem a Scarlattim, ale též – pro někoho možná překvapivě – se Chopinem:
Ačkoli zasáhl kromě opery prakticky do všech hudebních žánrů, je C. Ph. E. Bach jedním z těch specificky klavírních skladatelů, kteří podobně jako Couperin, Scarlatti a zejména Chopin vytvořili svůj osobitý styl zcela z ponoření se do podstaty klavírní hry a z dokonalého využití možností nástroje. (s. I)
Na stranách II až IV vytváří Bělský podrobný popis a analýzu obou dílů Úvahy. Poskytuje tak vstup do tohoto rozsáhlého díla, který je vděčným vodítkem zejména pro ty, kteří se s ním seznamují poprvé.
Pozitivně hodnotí Bělský vliv Úvahy na další generace skladatelů. Přímý ohlas nachází u jeho žáků, mezi nimiž uvádí Bachova nejmladšího bratra Johanna Christiana, který u něj studoval po smrti jejich otce Johanna Sebastiana, a Jana Ladislava Dusíka: Dusík přišel k Bachovi do jeho dalšího působiště, jímž byl Hamburk, v roce 1783 již jako proslulý umělec. Bach ovlivnil též představitele vídeňského klasicismu jak v oblasti tvorby, tak pedagogiky. Velký skladatelský a pedagogický ohlas Bachův lze nalézat ještě na počátku 19. století.
Působení Úvahy Carla Philippa Emanuela Bacha pro současnost stanovuje Bělský následovně:
Bohatým zdrojem vědomostí, zkušeností a cenných rad zůstává Bach i pro současnou praxi směřující k očištění hudebních děl od nánosů minulosti a usilující návratem k historickým pramenům o poznání nezkreslených zásad poučené interpretace starší hudby. (s. IV)
Kniha v závěru přináší přehled pramenů a literatury aktualizovaný v době jejího vzniku a vydání (s. 389–390).
